Já a můj mozek

15. listopadu 2012 v 21:05 | Wicky! |  Wicky!
Tak, a je to tu zas. Celej tenhle šedivej den v přiblblý škole si představuju, jak sedim za počítačem a píšu věty, odstavce, články, který dávaj smysl. Přijdu domů, sednu za komp a nenapadá mě jediná kloudná věc o který psát. Místo textem zaplněnýho políčka vidim jenom výsměšně prázdnou část čehosi, co má být článek.
Tak. Už jsem smazala asi deset řádků, protože jsem zjistila, že to co píšu jsou aboslutní nesmysly.
Už zas posloucham písničky, který mi zrovna moc nepomáhaj. Konkrétně "Still loving you". Znáte takovej ten pocit, že se vám stýská po člověku, kterej už o vás nemá aboslutní zájem, protože jste ho zničili? Ne, jasně. To totiž jenom já jsem tak pitomá. Ale to se vracim pořád k tý samý věci. No jo, ale ta věc mě čím dál víc žere. Kdybych si tenkrát vybrala jinak, líp..bylo by to všechno snadný. Měla bych prima kluka, kterej mě má rád, takovou jaká jsem..nebo spíš, kterej mě má rád i přes to jaká jsem, a bylo by všechno v pohodě. Místo toho jsem teď zavřená v pokoji sama, a užíram se tim, že jsem ublížila tak skvěle hodnýmu klukovi. No..a nevim co s tim mám dělat. Nevim co teď dál. Nevím, jak se k němu mam chovat, když si vlastně uvědomuju, co jsem provedla. Vlastně jsem ho tak trochu zahala za nos. Ne, nedělala jsem to schválně, jenom jsem chtěla zjistit, jak by to mohlo být. Jenže zrovna v tu dobu byl H. (ten druhý) takovej jinej, pozornej..a tak trochu se něco odehrálo. No, trochu víc na poměry kamarádů. Ale to už to jednou bylo, tak jsem si myslela, že už jsem z tý "zamilovanosti" nebo co to je, vyrostla. Ale zdá se, že ne..spadla jsem do toho znovu a dopadlo to jako minule, byla jsem mu dobrá v posteli. Aha. Je toho na mě prostě moc.
Je to tak, poslední dobou jenom tak přežívam. Vstanu a řikam si, už abych šla zase spát. Mezitim jenom taková rozmazaná šmouha, která si nechá řikat "život" ha ha ha. No, díky energy drinkům a kafi neusínam v hodinách a snažim se aspoň trochu vnímat. A taky díky čokoládě, sluchátkám a díky pár lidem, kterým vděčim za můj (alespoň na půl) neopouštějící mě rozum. No to je věta.
A večer místo postele stejně dřepim tady, a přemýšlim jestli vůbec má smysl něco psát, když to v konečný fázi nedává smysl. No, ale dělam to pro sebe, ne?
Proč? Proč mi to nemyslí, v okamžik, kdy to nejvíc potřebuju?
No jo... C'est la vie.


→Wicky←


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emanuela Emanuela | Web | 16. listopadu 2012 v 9:36 | Reagovat

ten pocit jaksi neznám, ale se steskem a ignorací to zase jo. je strašná škoda, že si lidé uvědomují své chyby, až je udělají, ale to je možná to, co nás vede dál, všechno k něčemu je. jsme silnější, čím dál víc

2 Nia Nia | Web | 17. listopadu 2012 v 13:27 | Reagovat

Člověk někdy chyby udělat musí, aby se poučil pro příště. Mnohdy to mívám podobně, že tu chybu uvidím až po čase. Pak toho lituju, ale nadruhou stranu to ukazuje to, že se asi musím změnit..

3 streetQnektarinka streetQnektarinka | Web | 19. listopadu 2012 v 18:40 | Reagovat

Můžu nad danou věcí přemýšlet jak dlouho chci, ale se když rozhodnu pro jednu, tak stejně přemýšlím nad druhou... je to zapeklité...
moc pěkný článek k zamyšlení :)

4 streetQnektarinka streetQnektarinka | Web | 19. listopadu 2012 v 18:41 | Reagovat

[3]: pardon: ...když se rozhodnu... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama