Leden 2013

Ty voleeeeeeeee, ne, to se mi zdálo.

27. ledna 2013 v 21:46 | Wicky |  Wicky!
Potřebuju si to všechno nějak utřídit. Všechno. A opět se mi při vzpomínce na ten večer rozklepávaj ruce a zvyšuje tep. O co jde? No, protiklady se opravdu přitahují, víc než dost.
Psaní s K. se jen tak nevytratilo, jak jsem předpokládala a trošičku (opravdu jenom v hloubi duše) v to doufala. Spíš naopak. Mrazení v zádech zesílilo a já šílela, když jsem šla v pátek s tim, že je šance (opravdu mizivá šance) že se s nim uvidím. Šli jsme s kamarádama kalit do jednoho klubu, kde to bylo fakt veselý, protože nepiju, tak jsem si zahulila a dostala se do varu, pak jsme prostě blbli, a odjeli na jednu takovou akce, kam chodíme, když už v noci není co dělat (tam kde on měl být).
Přijeli jsme tam a já se furt nervozně rozhlížela, jestli ho neuvidim...a on nikde, když jsem si uvědomila, že jsem opravdu moc zklamaná, chtěla jsem si dát facku. A asi jsem měla. Už jsem nebyla zhulená, takže mě to tam vůbec nebavilo, a chtělo se mi domů. Jenže kámoška u který jsem spala se dobře bavila, tak jsem jí nechtěla nijak rušit a připravovat o "dobrou párty".
Ona sem tam prohodila, že teda pojedem, že vidí, že se moc nebavim. Schazovala jsem to na to, že nepiju a tak se mezi ožralama necítim být tak fit, jako vždycky. Vlastně jsem nechtěla odjet pryč, protože jsem furt doufala, že tam bude. A taky se mi to "doufání" a čekání vyplatilo. Asi kolem druhý hodiny, jsem ho zahlídla u baru a roztlouklo se mi srdce tak, že jsem nevěřila, že ho půjdu byť jenom pozdravit.
Ale rozhodla jsem se, že to nějak udělam. Takže jsem šla ven, kolem něj, telefonovat (musela jsem zavolat tý kámošce, ať se dobře baví, že ještě nikam rouhodně nechci. Cestou jsem ho zatahala za kapucu a zamávala na něj. Když jsem šla zas dovnitř, rozhodovala jsem se co dál. A řekla jsem si, že snad nejsem takovej srab a zastavila jsem se u něj a jeho kamaráda, kterýho nemam ráda.
A pak to všechno začlo, bavili jsme se a smáli...a pak jsem se zas zhulila a všechno mi přišlo lepší. Bavili jsme se a já přijímala hodně těžko lichotky (nikdy to neberu vážně..takže). Když se mě zeptal, proč jsem nervozní, uvědomila jsem si, že těkam očima sem a tam a furt něco musím dělat s rukama. Jeho značně bavilo, že mě znervozňuje a tak se na mě pořád upřeně díval. Nesnášim to, ale nechci, aby to přestalo, takže jsem se vždycky snažila mu pohled oplatit, ale po pár vteřinách jsem uhla očima a musela se začít smát, že jsem to zas nedokázala.
Asi po čtyřech hodinách..tak v šest ráno..club zavřel a my se museli rozloučit. Šli s náma na tramvaj (s jeho kamarádem, kterýho jsme objevili, když někde spal) a tam jsme si řekli ahoj. A tak..když jsem nastoupila a tramvaj odjížděla, ještě zamával.
A pak už jsem byla jenom s kamarádkou a vnořená do svý hlavy. Celou dobu jsem chtěla se ho dotknout, třeba jenom na ruce nebo tak. Ale udržela jsem se a jsem ráda. Povídali jsme si o tom a tak, naštěstí se mu to líbilo, a těší se na další příležitost si pokecat /a znervózňovat/, řikal taky, že příště budem tancovat..což nevím jak zvládnu, když se mi málem zastavilo srdce jen při tom, že jsem si uvědomila, že hraje moje nejolbíbenější písnička jemu se líbí a zná jía pozoruje mě...a bože!
A tak si nemůžu pomoct, ale hrozně se těšim...a taky se zase ptam, co se tose mnou děje. Bože!
Wicky.

Open your eyes, open your mind!

7. ledna 2013 v 18:37 | Wicky |  Wicky!
První den ve škole po třech týdnech. No potěš..
Naštěstí jsem to přežila, ale celej den jsem na něj musela myslet. O tom, co jsme si včera a předevčírem psali (jo, asi jsme trhli rekord - devět propsaných hodin za jeden den/večer). Už mě to fakt začíná děsit. Ale je to takový to příjemný mrazení v zádech, a husí kůže z některých vzkazů.
"Co děláš v týdnu? Můžem se jít někam vylejt, nebo jít na jídlo.." uuups.. chtěla jsem to dohnat až k tomu, že spolu půjdem ven, jakože sami? No.
Chci na něj nemyslet, ale nejde mi to. Tak si to v sobě musim vyřešit. Řekl mi, že se mu líbim. Taky se mi líbí. Řekla jsem mu, že mě baví, taky ho bavím. Když si s nim píšu, jsem zase úplně v pohodě, jako dřív, jako kdyby se moje problémy tiše vsakovali do neznáma. Když si nepíšem, jsem zpruzelá, že mě nic nebaví, když si píšem jsem nadšená jak je všechno super. Otázka je, jestli s nim teda mam jít. Já vim, je divný, že nad tim přemejšlim, normálně (kdyby to byl kdokoli jinej), tak bych se ani neptala. Jde o to, že je to ON.


Je NEPŘÍTEL mého PŘÍTELE pro mě taky NEPŘÍTEL? (To poslední slovo je jakoby v uvozovkách, samozřejmě to není žádný nepřítel!). Jenom si řikam, jaký by to asi bylo, kdybych s K. byla opravdová kamarádka..možná něco víc. Jo, mezi náma by to bylo v pohodě, ale co ostatní, moji i jeho kamarádi? To mě docela děsí. A už to není příjemný mrazení na zádech. Tomu asi musim dát čas. A taky svým kamarádům musím trošku věřit, však oni to zvládnou :)
Hrozně mě štve, že už si nepamatuju jeho hlas. Chtěla bych ho slyšet, hrozně mě zajímá. No, asi to brzo zjistím, když máme jít ven, ale stejně.
I toho se docela bojim. Takhle si propíšem hodiny a tisíce zpráv. Ale co když na živo nebudu mít co mu říct (nesrozumitelné, chápu). Budem na sebe koukat, jako cizí a nebudem si o ničem povídat. To mě straší vždycky, se všema. Takže to musim nějak překousnout a prostě jít do toho, chápu.
MOC, MOC a MOC se těšim, i když bych neměla, ale co nadělám. Jenom trošku pocit viny mi svírá hrudník. Uvidíme, uvidíme.


♥ Open your...open your...♥

Wicky

Střípky a střepy.

3. ledna 2013 v 1:21 | Wicky
A je to tady. Novej rok..kolik lidí asi začíná s novým štítem? Já teda ne. Až na pár maličkostí (jako že si nakoupim fůru novýho oblečení a že zhubnu a následně si koupim dvakrát větší hromadu hadrů nebo že budu víc myslet na sebe..) si život měnit nehodlam. Taky jsem si teda slíbila, že to s "klukama" udělam trochu jinak, což je stejně mega-giga blbost, protožeto dělam už dva-tři roky úplně stejně. Úplně stejně špatně, jasně.
Viděla jsem V. a nebylo to zrovna příjemý. Od doby co jsem ho "vyhodila" ze života a zakázala si na něj myslet, to bylo poprvý kdy jsem si připustila, že vlastně existuje. Když jsem byla s kamarádem na pivu v naší oblíbený hospodě tak tam byl. Nejdřív vůbec nic. Ani ahoj, což zabolelo. Pak si k nám přisedl a začal se s náma bavit. Většinu času jsem nechala mluvit jeho a mýho kamaráda. Nepotřebuju se zapojovat do rozhovoru, kterej by neměl žádnej smysl, možná bych si chtěla jenom rejpnout a nedopadlo by to dobře. Největší (pro mě) problém byl, když Z. odešel od stolu pro pití, nebo na záchod a my s V. na sebe koukali a nic si skoro neřekli. No jo, ptal se mě na Vánoce, ale bylo to spíš ze slušnosti a ze zdvořilosti, než že by si chtěl se mnou povídat..proto jsem mu odpověděla jenom takovym pokývnutim hlavou, jakože "né moc dobrý"..a když byla další dlouhá minuta za náma, zeptala jsem se ho co on. Řekl, že dobrý a v tom přišel kamarád. A trapná chvíle ticha byla ta-tam. Naštěstí jsem se rozhodli jít brzo domů, tak jsem posledním busem odjížděla.
Následující den - tedy Silvestr, začínal jako každej jinej den. Když jsem vylezla rozmočený z vany a namalovala si na xicht obličej, oblíkla si něco pohodlnýho vydala jsem se na zastávku. Už tak jsem věděla, že se uvidim s H. se kterym jsem se nějak smířila, takže jsem se nijak moc nestresovala. Když jsem měla sraz s kamarádku na nádru, první co jsem si řekly bylo, že to stejně bude kalba jako každá jiná..jenom bude trochu víc pyra. Takže jsem se shodly na tom, že přes rok musíme přestat pít, aby nám to "něco dalo" ten Silvák.
Nakonec to ale nebyla kalba jako každá jiná, protože jsem lila až jsem se poblila. Narovinu? tenhle stav už jsem dočista zapomněla, tak bylo celkem vzrušující znovu zažívat "první" kalby. Naštěstí Z. se o mě postaral a můj hysterák, kterej slyšel jenom on, jsem přežila...až na tu krev no, zvracela jsem krev, což mě znepokojuje. Ale je to jedno, prostě to žaludek nezvládl. Nutno podotknout, že to bylo teprve ve tři ráno. Pak ještě přišlo masírování H. nohou..ale to je vlastně nic.
Pak už se fakt nic moc zvláštního nedělo, kamarádi se tak nějak poprali, což není s jejich testosteronem nic neobyčejnýho. No a úplnej závěr byl, když jsme šli s CK. v sedm ráno do nonstopu, protože jsem se hrooózně urazily :D daly jsme každá půl piva a panáka zelený se štamgastou Pepikem a šly jsme spát. Bylo to náročný.

Mimochodem jsem mluvila se Z. o tom našem "kamarádovi K." a málem jsem vyletěla dveřma..věděla jsem, že to nebude nic dobrýho. Ale o něm až někdy jindy.


Hrozně ráda vzpomínam na časy, kdy kolem mě všichni měli číra..pak jsme se trochu uklidnili a je to tak, jak to je - sice super, ale už ne tak odvázaný. I když to vlastně umíme pořád, odvázat se. Vzpoměli na patníku před panelákama a pili lahváče a vína..občas nějakou vodku, když jsme měli štěstí a poslouchali pecky, jako jsou The Clash, The Casualties, The Exploited, Sex Pistols a podobný kapely. Pak jsem přišla domů, šla se vykoupat a hned spát..a další den na novo. Pak víkend, kterej vždycky stál za to.
Ne že by to teď tak nebylo, jenom je to často dost krotký, končim na rockotékách, kde na mě číhaj Beatles, Queeni, Vítkovo kvarteto a podobný legendy.

Jednu srdcovku, sice od Clash nejvíc známou, ale to vůbec nevadí... ♥ Kolikrát si řikam...Should I stay, or should I go? Milionrát! Takže:
Wicky.